Čechy leží v moři (Böhmen liegt im Meer)
Harald Salfellner

Už dlouhé dny v Čechách prší, hladiny stoupají, Praha zbrojí proti hrozícím záplavám. Když v pondělí 12. srpna vodní masy zasáhnou hlavní město, je už Český Krumlov a další města na horním toku Vltavy pod vodou, přehrady drží jen tak tak.

V odpoledních hodinách se zmohutnělý proud řeky valí zeširoka a hrozivě pod Mánesovým mostem. Kolem nás táhnou větve a domácí náčiní, vynořují se mezi korunami z pěny a zase mizí v hlubinách. Ještě několik metrů chybí, aby se řeka přelila přes most, ale déšť neustále bubnuje na valící se hladinu. Panuje vlhký chlad jako v listopadu, ale ulice a náměstí jsou plná lidí. Z mostu zírají upřeně do vody, táhnou kolem parku na Klárově směrem ke Karlovu mostu. Běžíme s nimi, jenže pro nás je to závod s časem. Za starou zbrojnicí už voda šplouchá až nahoru do ulice. Není tu nic, co by tomu zpěněnému hnědému vlnobití zabránilo v přelití. Rozhlasové stanice hlásí, že inženýři na jihu museli otevřít několik stavidel, aby zabránili popraskání přehradních hrází – teď je třeba připravit se na následky: na Prahu se valí obrovská záplavová vlna, jež zastíní dokonce velkou povodeň z roku 1890. Fámy se šíří od jedněch úst k druhým, přicházejí odnikud, ztrácejí se nikam. Každý se něco domnívá, nikdo neví nic přesného. O dva metry stoupne hladina, ne o tři! Štíty domů na Kampě budou stát pod vodou. Ne, nestane se nic, prý postavili bariéry, město je prý na všechno připraveno.

Konečně přivážejí písek, těžké tatrovky skládají svůj náklad na dláždění ulic, bílé plastikové pytle jsou připraveny na hromadách. Ječí sirény, celé město se zdá plné sanitek, které si s ohlušujícím kvílením razí cestu ucpaným městem. Tisíce lidí musí opustit své byty, evakuace je v plném proudu. Všechna parkující vozidla již byla z postižených městských částí před několika hodinami odtažena. Teď nastupuje vojsko, mladí muži z pražských kasáren. Policejní síly patrolují v oblasti katastrofy, snaží se vnést do chaosu nějaký řád. Ještě všude panuje naděje, nálada je dobrá. V úzkých ulicích však vládne hektický zmatek. Lidé mají vepsánu ve tvářích starost a obavy. Obyvatelé čtvrtí sousedících přímo s Vltavou staví společně s prodavači, číšníky a dalšími zaměstnanci hráz z pytlů s pískem. Ženy plní pytle, muži je táhnou na určená místa nebo vláčí těžký náklad k okolním vstupním dveřím, oknům a větracím šachtám. Nikdo nemá zkušenosti, žádný se nevyzná, nikde neexistuje něco jako identifikovatelné řízení akce, Prahu už po generace nepostihly takové záplavy. Mnohé z ochotných sil by dokázaly pod pevným velením jednat cíleně. Ale energie se rozplyne skoro bez výsledku. Ani vojáci nevědí úplně přesně, co je třeba dělat, jako by je tu vysadili bez nadřízených, bez jasného úkolu, bez dostatečného nářadí, aby prostě vypomohli, tu zde, tu onde.

V obchodech hromadí zboží do vyšších poschodí, odvoz už není možný, příjezd do záplavového sektoru byl uzavřen. Tak noc uplyne v hektické činnosti, v ranních hodinách 13. srpna zavládne strašidelné ticho. Nikdo už nesmí na ulici, všichni obyvatelé opustili čtvrť, mnozí nedobrovolně, úřady vyhlásily na Malé Straně stav ohrožení. Ostrov Kampa, vzdálený několik set metrů, už je hluboko pod vodou. Ale prostranství před naším knihkupectvím je ještě suché, a tak přestože hladina v noci silně stoupla, čerpáme novou naději.

Hráze z pytlů s pískem jsou slabé, písek je už po několika málo hodinách promáčený. Minuty a hodiny plynou trýznivě pomalu, a Vltava stále ještě nedosáhla svého kulminačního bodu. V krátkých intervalech běháme dolů na Klárov. V televizi nejsou skoro žádné konkrétní zprávy, i když ČT 1 vysílá bez přestávky zpravodajství.

Samozřejmě neřeknou nic k tomu, jestli pytle před naším knihkupectvím vydrží, doufáme, zoufáme si, chvějeme se obavami, modlíme se. Z dáli přihlížíme, jak se naše obavy stávají skutečností, jak se naše naděje utápí. Bariéra povoluje, a ani to nevypadá nějak dramaticky. Nejsou to žádné deroucí se záplavy, žádné převalující se zpěněné a syčící proudy vody, prolamující bariéry, řítící se odkudsi, kypějící, vzdouvající se a vířící. Pomaloučku prosakuje kalná voda do tiché uličky, běží po chodnících a předzahrádkách, teče rýhami do obchodů a bytů, razí si se nezadržitelně cestu puklými okny, rozlévá se do všech výklenků a koutů. Záhy dosahuje voda úrovně stanice metra, plní pomalu a nezadržitelně hlubokou šachtu a s ní i velké části tunelů. Ani ne za hodinu je prostranství před naším knihkupectvím zaplaveno, leží před námi klidně a tiše a my, srdce sevřená úzkostí, zíráme na ten hrůzostrašný obraz, jenž skrývá takovou pohromu.

Na Malé Straně, v oné idylické, vodou tak těžce postižené, pražské čtvrti, v níž má nakladatelství Vitalis své sídlo, padá malé knihkupectví se všemi svými knihami a veškerým mobiliářem za oběť bahnité břečce. Jak strašlivou zkázu způsobila tato zdánlivě tak uměřeně stoupající voda, se ukáže až později. Zatím z ní není nic vidět, jako by ještě zbývalo trochu času, jak se smířit se s tím, že přišel konec. Firemní štít ještě visí, z poloviny potopen do vody dosahující výšky několika metrů. Už není žádná naděje, ani pokud jde o ty nejdražší svazky, které jsme ve spěchu naskládali úplně nahoru. Obchod je zaplaven až po strop. Pražské knihkupectví Vitalis na Malé Straně – původní a první knihkupectví Franze Kafky ve městě – už neexistuje. Toto místo setkávání a literatury pro nesčetné domácí i přespolní zákazníky se stalo během několika minut místem minulosti, vzala je voda. Nezůstalo z něho nic. Až voda odteče, bude to pro nakladatelství ještě horší. Kdo zná základní zákony fyziky, nemůže už doufat, že se z toho dostane jen s několika šrámy. Přilehlý sklad, zřízený v bývalých prostorách nakladatelství, se stal kořistí vody. Tušíme, že desetitisíce knih leží v bahnité, odporně páchnoucí břečce, a práce deseti let budování nakladatelství je zničena, ale nevzdáváme se naděje v nějaký milosrdný zázrak, dokud neuvidíme následky na vlastní oči. Později páčíme dveře sochorem a krumpáčem a když otevřené dveře uvolní cestu pohledu našich očí, chápeme, že všechno je vniveč.

Střídání návalů strachu a naděje mezitím pokračuje. Pokud voda stoupne ještě více, zasáhne i nakladatelství. Co nikdo nepovažoval za možné, se v krátké době stává skutečností. Neustále stoupající voda proudí přes louku a rozlévá se do ulice U Železné lávky, položené o něco níže. Na tomto místě před dobrými sty lety vedla přes tehdy ještě nespoutanou Vltavu na druhou stranu do Starého Města Železná lávka. Bezpečná lávka nad dravými spoustami vod, zdálo se nám, že to je dobrá adresa pro nakladatelství, jež se upsalo česko-německému sousedství.

Smuteční vrby na Klárově mezitím ční z bahnitého rybníka, který se tu vytvořil. Rejdí tu čile labutě a kachny, užívají si rozšíření životního prostoru. Na druhé straně na budově nakladatelství svítí na vstupních dveřích plakát s Franzem Kafkou, voda sahá spisovateli až po bradu. Vypadá to, jako by Kafkovy smutné oči udělaly na vodní ptáky dojem, neboť před ním několikrát přeplouvají ulici sem a zase tam.

Ani tady není místo pro slitování, voda proniká do prostor studia, které je položeno o něco níže, stoupá až ke stropu a ničí vše – nábytek, telefony, elektronické přístroje, počítače, archivované dokumenty, spisy. Později nám s likvidací budou pomáhat dva dělníci ze Zakarpatské Ukrajiny a při pohledu na tu spoušť odkáží na své vlastní zkušenosti: Strašné! Hlavně zdraví!

Se ztrátou před očima bilancuje člověk práci odvedenou při budování nakladatelství, úsilí, které do toho investoval, houževnatost, vzpomíná, jak vzdoroval překážkám na cestě, a nedokáže prostě uvěřit, že to všechno bylo nadarmo, že se všechno zdá ztraceno.

Po období dešťů přišly dusné a parné dny pozdního léta. Vedro ztěžovalo odklízení mnoha tun nabobtnalých knih, které začínaly pomalu kvasit, z temného skladu. Na použití techniky nebylo pro výpadek elektřiny ani pomyšlení, příjezd do oblasti katastrofy navíc zůstal uzavřen, aby nedošlo k rabování. Každé překročení hranice bylo třeba vybojovat nekonečnými diskusemi a doprošováním.

Když jsem za parných nocí, které teď leží za námi, otevřel okno v ložnici, udeřil mne do tváře odporný zápach hnijícího papíru. Protivný zápach mi po celé dny lpěl na prstech a nešlo ho umýt. Ale ještě víc než štiplavý vzduch těhotný rozkládajícím se papírem nás všechny skličoval pohled na promáčené, plesnivějící, ušpiněné a slepené literární zdechliny, které na haldách nasáklých bahnem čekaly na bagr a pak groteskně zkroucené v kontejnerech na odvoz. Na tomto nehezkém místě jsme všichni cítili, že knihy jsou něco víc než jen nějaké obchodní zboží. Ještě z hlubin kontejnerů vyzařovalo vzhůru jakési kouzlo, jakási záře, a jako často v těchto dnech jsme ukazovali na roztrhaný hřbet a rozdrcenou knihu – to Leppinův román nastupoval svou cestu do temnot.

Konečně je všechno za námi, vyřízeno. Už nebudeme muset lézt v  gumových holínkách přes haldy, vyrážet masivními nástroji dveře pokryté zahnívajícím bahnem ani vyvážet z temného sklepení jedno kolečko za druhým. Manželský pár procházející se po Malé Straně ještě jednou kradmo pohlédne do kontejneru a zaraženě zašeptá: Bože, to je škody! Ale ve tvářích mají vepsáno, co chtějí říct doopravdy: Bože, to je ale škoda .

Kvůli těm dvěma se vyplatí jít domů, uvařit kávu a pak – začít nanovo.