V prozaických skicách Paula Leppina je zachycena Praha tah za tahem, postava za postavou. Leppin zamyšleně rozpráví o starých fotografiích svých příbuzných, zavádí nás do vináren, sní o stříbrných okapech, vypráví příběhy hodinářských mistrů, filosofuje o stárnutí, vzpomíná na jistou všední tragédii v zadním traktu jednoho domu, referuje o setkání bývalých spolužáků. Je to jedna z nejkrásnějších knih, jež byly napsány na rozloučenou se starou Prahou.