Španělská chřipka
Španělská chřipka

Španělská chřipka

Příběh pandemie z roku 1918
S četnými barevnými vyobrazeními
  • 15 x 21 cm, 168 stran
  • pevná vazba, šitá, přebal s reliéfní ražbou, stužka
  • ISBN 978-3-89919-510-1
  • Skladem
Sleva 10 %390,00 Kč

Před sto roky, když se krvavý zápas národů po čtyřech letech chýlí ke konci, nabývá na obrátkách smrtonosná epidemie – pověstná pandemie španělské chřipky. Armáda mrtvých narůstá každým dnem, po desetiletích budou epidemiologové mluvit o 20 až 50, někteří dokonce o 100 milionech obětí chřipky na celém světě. Počet vyhaslých lidských životů tak vysoce překračuje krvavou daň, kterou si vybrala celá světová válka. Jen v českých zemích španělské chřipce podlehlo až k 75.000 civilistů.
Právě včas ke 100. výročí pandemie předkládá historik lékařství Harald Salfellner bohatě ilustrovanou publikaci, jež dnešnímu čtenáři tuto epidemii přibližuje v jejích globálních souvislostech a dopadech. Ve 30 kapitolách autor líčí nejasný původ nemoci, průběh jednotlivých vln i klinický obraz obávaných zápalů plic, proti nimž jsou lékaři tehdy prakticky bezmocní. Z nepřeberného množství použitých pramenů zřetelně vystupuje i lidský rozměr pandemie, trýznivé umírání mladých civilistů a vojáků, chroptění umírajících matek s kojenci v náručí. Mezi miliony umírajících je i rakouský malíř Egon Schiele, francouzský básník Guillaume Apollinaire, vrcholný představitel českého výtvarného kubismu Bohumil Kubišta a Frederick Trump – dědeček pozdějšího prezidenta Spojených států. Tisíce lékařů a zdravotních sester této smrtelné nemoci podlehnou při výkonu svého povolání.
Se svými více než 250 vyobrazeními je tato publikace o španělské chřipce nejen první kronikou této epidemie v češtině, nýbrž i fascinující cestou časem na osudová dějiště této největší zdravotní katastrofy v dějinách lidstva.

Z obsahu Z obsahu

Pozdní nekrolog
Mnoho jmen, jedna nemoc
Pfeifferův bacil
Horečka, kašel, bolesti hlavy
Zápaly plic při chřipce
Zvláštnosti španělské chřipky
Předcházení chřipce
Nejasný původ
Průběh ve vlnách
Předehra v centrální Číně
Začátky v Kansasu
Jarní horečka v Evropě
Květen v Madrid
Flanderská horečka
Jedna jediná marodka
Vítr a počasí
Letní chřipka
O výzbroji lékařů
Přes moře
Září 1918 – umírání ve velkém začíná
Říjen 1918 – na vrcholu pandemie
Chřipkový podzim v Rakousku
Ani lékaři, ani aspirin
Vřící kotel Amerika
Hřbitovní kvítí
Fáma o chřipkovém moru
Horečnatý mír 1918
Třetí vlna 1919
Dozvuky 1920
Čas epidemiologů
Španělské chřipce na stopě
Poznámky
Slovníček odborných lékařských pojmů
Zdroje vyobrazení

Recenze Recenze

Překlad rozhovoru s autorem knihy Haraldem Salfellnerem v Badische Zeitung (dále jen "BZ")

„Univerzální očkovací látka není v současné době na dohled“

Rozhovor BZ s historikem lékařství Haraldem Salfellnerem o vzniku případné pandemie a možných ochranných mechanismech

Pandemie rozměrů španělské chřipky nás může zasáhnout kdykoli znovu, domnívá se lékař Harald Salfellner. Pokud by se tak stalo, nebude existovat žádná účinná ochrana. Claudia Füßlerová s tímto historikem lékařství hovořila.

BZ: Pane Salfellnere, odhaduje se, že na španělskou chřipku svého času zemřelo 25 až 50 milionů lidí. Jak mohlo dojít k takovéto globální katastrofě?

Harald Salfellner: Došlo k tomu pravděpodobně v důsledku souhry několika faktorů. V roce 1918 se patrně aviárním, tedy od ptáků pocházejícím virům chřipky podařilo proniknout do lidské linie, přičemž „nádobou, v níž k takovému smísení došlo“ byla podle všeho prasata. Původce choroby byl již sám o sobě velice virulentní a cestu navíc připravoval i bakteriím. Tak docházelo k často smrtelným zápalům plic, způsobovaným například streptokoky. Ať již smrtelný virus chřipky pocházel odkudkoli, představovaly virové kmeny, jež tehdy vznikly, něco zcela nového, a imunologický systém lidí byl tomuto typu viru vydán na milost/neskýtal proti tomuto typu viru vůbec žádnou ochranu.

BZ: Jsme dnes chráněni lépe?

Salfellner: Ne, pandemické varianty jsou vždy vytvořením něčeho nového, byť nejsou pokaždé tak nebezpečné jako v roce 1918. A pokud se virálním kmenům podaří šířit se v přenosovém řetězci z člověka na člověka, což je pro rozšíření pandemie naprosto rozhodující, pak se dá nákaza zastavit už jen těžko. Samozřejmě, že lékařské znalosti jsou dnes na zcela jiné úrovni, než tomu bylo v roce 1918. S antibiotiky dokážeme bojovat proti nebezpečným pneumoniím vznikajícím v důsledku chřipky a pro skutečně život ohrožující případy máme efektivní intenzivní lékařskou péči. Existuje dobře vybudovaný systém zdravotního a chřipkového varování. Ale na naší planetě žije dnes čtyřikrát více lidí než před 100 lety, přenosové cesty jsou ještě rychlejší než tenkrát. Pandemie podobné virulence by nás zcela jistě tvrdě zasáhla a není vyloučeno, že by stála ještě více lidských životů než tenkrát.

BZ: I kdyby se proti viru podařilo rychle vyvinout očkovací vakcínu?

Salfellner: Otázkou je, zda by bylo možné takovou vakcínu poskytnout v potřebné lhůtě osmi miliardám lidí. V případě dnes obvyklých vakcín, neexistuje, buď jak buď, žádná garance, pokud jde o jistotu zásahu, a univerzální očkovací látka, která by nezávisle působila na konkrétní evoluci viru, není v současné době na dohled. Dnešní pandemické vakcíny by bývaly v roce 1918 mohly zachytit významnou část smrtelné druhé vlny.

BZ: V čem to vězí, že v uplynulých 100 letech nedošlo k žádné pandemii srovnatelného rozsahu?

Salfellner: To lze označit za šťastné řízení osudu, za něco, co se v 21. století nemusí opakovat. Následující pandemie ve 20. století zase tak úplně neškodné nebyly – jeden až dva miliony mrtvých v důsledku asijské chřipky v roce 1957 či také hongkongská chřipka z roku 1968, která stála rovněž život přinejmenším milion lidí. A to, že se ptačí chřipka od roku 1997 nerozšířila v pandemii, protože se prostě nevytvořil přenosový řetězec z člověka na člověka, je obzvláštní štěstí, pomyslíme-li na to, že více než polovina lidí infikovaných drůbeží zemřela. Výsadní propustka pro budoucnost to ale není.

BZ: Co mohu udělat, abych se před takovým pandemickým virem ochránil?

Salfellner: Zní to tvrdě, ale vlastně skoro nic. V případě pandemie byste mohla nosit masky, ale trvá-li to dlouhé měsíce, je to velmi otravné a únavné. Obyvatelé San Francisca se proti tomu v roce 1918 po několika týdnech vzepřeli. Můžete přirozeně zůstat vzdálena jakékoli lidské civilizaci, což však nefungovalo ani v roce 1918, ani to není reálné dnes: žádná shromáždění lidí, nechodit do práce, vyhýbat se veřejným dopravním prostředkům. Žádné kino, žádná škola, žádná hospoda, žádný obchod – to už by vedlo ke komplikacím v zásobování. Tím nejlepším by asi bylo zachovat klid, protože rizika patří k našemu životu. Navíc v roce 1918 zůstala více než polovina obyvatelstva zdravá, a z těch, kdo onemocněli, zemřel jen každý čtyřicátý. Jsou nemoci, kterých by se člověk mohl bát víc.

Claudia Füßlerová, Badische Zeitung dne 05.02.2018

 

Medical Tribune dne 7.2.2018 (překlad do češtiny)

Lékař a historik medicíny Dr. med. Harald Salfellner, PhD., předkládá 100 let po pandemii španělské chřipky bohatě ilustrovaný svazek, jenž přibližuje tuto epidemii v jejích globálních souvislostech a dopadech. Salfellner referuje o nejasném původu, průběhu různých vln epidemie a boji lékařů proti smrtící epidemii. Jeho kniha je tak připomínkou všudypřítomného strastiplného umírání, při výkonu svého povolání podlehly viru i tisíce lékařů a zdravotních sester.

 

Ärzte Woche dne 15.2.2018 (překlad do češtiny)

Umřít po španělsku

Tato kniha patří k těm, jež držíme v rukou rádi, protože stránky z papíru s vysokým leskem mazlivě hladí polštářky prstů. Avšak tato populárně naučná kniha napsaná obzvláště pro laiky neimponuje pouze hapticky, toto dílo štýrskohradeckého lékaře Haralda Salfellnera přesvědčuje i vizuálně. Barevná vyobrazení nejsou snůškou obvyklých obrázků, které najdete v každé druhé knížce o španělské chřipce. Totéž platí pro text, jenž poutavě popisuje dopady pandemie na všechny skupiny populace, především ve střední Evropě.

 

Ärzteblatt Thüringen v únoru 2018 (překlad do češtiny)

Když ulicemi ve spěchu projížděly pohřební vozy

Před sto lety, když se 1. světová válka chýlila ke konci, začne se šířit smrtící epidemie – záhadná pandemie španělské chřipky. Armáda mrtvých narůstá každým dnem, o desítky let později budou epidemiologové mluvit o 20 až 50, mnozí dokonce až o 100 milionech obětí chřipky v celosvětovém měřítku. Počet vyhaslých lidských životů výrazně překročí krvavou daň obětí světové války let 1914–18. Právě včas ke 100. výročí epidemie předkládá lékař a historik medicíny Harald Salfellner po mnohaletém bádání na pražské Karlově univerzitě bohatě ilustrovanou publikaci, která přibližuje tuto pandemii v jejích globálních souvislostech a dopadech. Ve 30 kapitolách líčí autor nejasný původ pandemie, průběh jednotlivých vln, zoufalý boj lékařů proti umírání a další četné skryté detaily a nová epidemiologická fakta.

Z bohatství použitých pramenů je patrný lidský rozměr epidemie, trýznivé umírání mladých civilistů a vojáků, chropot matek zmírajících s kojenci v náručí. Mezi miliony obětí je také rakouský malíř Egon Schiele, francouzská tanečnice Gaby Deslysová, hvězda němého ruského filmu Věra Cholodnaja a Frederick Trump – dědeček dnešního prezidenta Spojených států. Při výkonu svého povolání podlehnou smrtícímu viru tisíce lékařů a zdravotních sester.

Ten, kdo se zajímá o dějiny lékařství, nebude už chtít tuto knihu odložit Svazek, vyzdobený více než 250 vyobrazeními, je nejenom první obsáhlou kronikou španělské chřipky vůbec, nýbrž i fascinující cestou v čase na osudová místa, ve kterých se tato největší zdravotní katastrofa v dějinách lidstva odehrála.

 

Deník dne 23.02.2018

Chřipka řádí. Ale naštěstí ne tak jako ta španělská před sto lety, připomíná kniha

Praha – Letos uplyne sto let od řady přelomových událostí. Skončila první světová válka, která překreslila nejen mapy starého kontinentu, ale mocenské rozložení celého světa. Vzniklo Československo a řada dalších moderních států, které nahradily rozpadlé mocnosti.

A pak to je také celé století od chvíle, kdy v Evropě začala řádit takzvaná španělská chřipka, která během pouhých tří let zabila podle nejčernějších odhadů až 100 milionů lidi. Právě tuto šílenou chorobu, která se stala jednou z nejvážnějších pandemií dějin lidstva, popisuje nová kniha Haralda Salfellnera španělská chřipka.

Cenná publikace nakladatelství Vitalis ve 30 kapitolách líčí nejasný původ pandemie, průběh jednotlivých vln, zoufalý boj lékařů proti umírání a další četné skryté detaily. Po několikaletém studiu pramenů na Karlově univerzitě autor navíc přichází s novými epidemiologickými fakty.

"Po vyhodnocení demografických statistik a reprezentativních sond z úmrtních matrik předpokládá autor, že excesová mortalita v důsledku španělské chřipky v letech 1918-1920 dosáhla 44 až 75 tisíc civilistů jen na území českých zemí. To jsou výrazně vyšší čísla, než se dosud předpokládalo, “ prozrazuje Hana Kabátová z nakladatelství Vitalis. „Do dnešního dne se vycházelo z 30 tisíc obětí,“ dodává.

Mohla by se podobná situace opakovat i dnes? Autor knihy odpovídá vcelku depresivně. „Existuje dobře vybudovaný systém zdravotního a chřipkového varování. Ale na naší planetě žije dnes čtyřikrát více lidí než před 100 lety, přenosové cesty jsou ještě rychlejší než tenkrát. Pandemie podobné virulence by nás zcela jistě tvrdě zasáhla a není vyloučeno, že by stála ještě více lidských životů než tenkrát.“ (sul)

 

Zrejme najväčší zabijak 20. storočia neobišiel ani Slovensko. Zabíjala viac ako Hitler. Španielska chrípka aj u nás usmrtila toľko ľudí, až hrobári v Košiciach začali štrajkovať.

Článek o Španělské chřipce na Slovensku, který napsal Tomáš Vasilko pro Denník N  dne 2.3.2018 si můžete přečíst zde

Z článku citujeme: „Aj v Česku vyšla prvá kniha o dôsledkoch španielskej chrípky až teraz, napísal ju rakúsko-český lekársky historik Harald Salfellner. Podľa odhadov v jeho dizertačnej práci zahynulo na území súčasného Česka 46- až 77-tisíc ľudí, čiže 0,5 až 0,7 percenta vtedajšej populácie. Slovensko neskúmal, no predpokladá, že chrípka naše územie zasiahla silno. ,Slovensko, ako vtedajšia súčasť Uhorska, bola isto silne postihnutá chrípkou, rovnako ako celé Maďarsko, ktoré patrilo k najviac zasiahnutým krajinám. Aj v tých častiach Moravy, ktoré hraničia so Slovenskom, existuje veľa historických prameňov poukazujúcich na silnú epidémiu,‘ hovorí pre Denník N Harald Salfellner.“

 

Literární noviny dne 3.2.2018

Osudová osmička s rouškou na obličeji

Tak čtu, že 27. května to bude sto let, co v New Yorku umřel na zápal plic podnikatel s nemovitostmi a restauratér Frederick Trump. Tento Němec přijel do Ameriky z Kallstadtu ve Falci a stal se jednou z prvních obětí bezprecedentní epidemie tzv. španělské chřipky. Na fotografii ho zdobí mušketýrský knír a patka, která jako by z oka vypadla jeho vnukovi Donaldovi, 45. prezidentovi Spojených států amerických.

Rakouský lékař Harald Salfellner napsal o chřipkové pandemii knihu Španělská chřipka a připomněl nám, že konec první světové války zdaleka neznamenal jen obnovení naší státnosti. Je dobře si uvědomit, že to, co v učebnicích dějepisu vypadá z odstupu jako ohromující zlom v historii, jako velká událost významná pro všechny, rodilo se ve skutečnosti nenápadně jako jedna z tisíce všedních událostí. Lidé žili praktickou stránkou svých životů, starali se o výdělek, o to, aby měli kde spát, s nadějemi očekávali narození potomků, čas měřili jinými mezníky než provoláními národních či revolučních rad. Že jsou najednou občany jiného státu, si ani nemuseli všimnout, když zápasili s vysokými horečkami a kolem nich se umíralo na jakousi podivnou nemoc, o níž nikdo nevěděl, odkud se vzala a co ji způsobuje.

Salfellner píše: „V říjnu 1918 míří počty nemocných a zemřelých v celosvětovém měřítku k rekordním hodnotám. Pandemie chřipky se rozšířila do posledních koutů světa, ušetřen nezůstane prakticky žádný kraj, dokonce i uprostřed Pacifiku přeskakuje chřipka z jednoho ostrova na druhý.“ 28. října 1918 umírá mladá a těhotná Edith a o tři dni později i její muž, fenomenální malíř Egon Schiele. Ve stejné době zvládá v posteli jednačtyřicetistupňovou horečku Franz Kafka. Deník Venkov referuje o stovkách nebožtíků hromadících se na pražských Olšanských hřbitovech, na kopání hrobů bylo proto povoláno sto patnáct zákopníků. Zatímco jinde ve světě se zavírají divadla a hospody smějí být otevřené, jen když jsou dobře odvětrané, v Praze se lidé shlukují a dochází k oslavným pochodům bez ohledu na to, že skutečně hrozí nákaza se smrtelnými následky. Devátého listopadu umírá v Paříži na následky chřipky básník Guillaume Apollinaire, druhého prosince ho z téhož důvodu následuje autor Cyrana Edmond Rostand, dvacátého sedmého listopadu umírá v nemocnici na pražském Karlově čtyřiatřicetiletý kubistický malíř Bohumil Kubišta. Onemocnění se nevyhne ani americký prezident Woodrow Wilson, ani vůdce revoluce Vladimír Iljič Lenin. Virus řádí na Aljašce stejně jako na Tahiti. Bez ohledu na režimy umírají desítky milionů lidí.

Vůbec nemá smysl se ptát, kdo za to může. Přežití nebyla zásluha, nýbrž náhoda. Umírali statní mladí synci amerických farmářů stejně jako podvyživené děti v proletářských koloniích. Stejně jako vždycky se našli ti, kdo profitovali z cizího neštěstí. Pařížské noviny například si dělaly smutnou legraci z lékařů a lékárníků, kteří násilím drží chřipku ve městě. Celebrity, stejně jako vždycky, umíraly slavně, jiní lidé mnohdy o samotě a anonymně jako třeba jeden muž v pražské Nitranské ulici, jehož tělo našli až po třech dnech.

Ale abych nezapomněl: obrazovými dokumenty bohatě vybavenou knihu vydalo česko-německé nakladatelství Vitalis, a protože je sleduji už řadu let, mohu potvrdit, že v jejich produkci nenajdete špatný titul.

Petr Bílek, Literární noviny

 

Španělská chřipka v České televizi

Dne 8.3.2018 se tématu španělské chřipky ujala také Česká televize. Na ČT24 byl zveřejněn článek Španělská chřipka vypukla před 100 lety. Zabila víc lidí než první světová válka. Z článku citujeme:

Česká španělská chřipka

Dopad této choroby na naše země nejnověji popsal Harald Salfellner, v Praze žijící lékař a historik medicíny. Podle něj patřilo teritorium pozdější České republiky ke spíše silněji postiženým evropským oblastem.

Dosud kolující počty obětí vyžadují podle Salfellnera určitou korekci. Po vyhodnocení demografických statistik a reprezentativních sond z úmrtních matrik předpokládá autor, že excesová mortalita v důsledku španělské chřipky v letech 1918–1920 dosáhla 44 až 75 tisíc civilistů jen na území českých zemí.

K tomuto číslu je třeba přidat asi dva až pět tisíc vojenských osob. To jsou významně vyšší čísla, než se dosud předpokládalo. Zatím se totiž vycházelo z 30 tisíc obětí pandemie chřipky, přičemž původ a definice tohoto čísla nejsou jasné.

Jako první česká oběť je v Prager Tagblattu uváděn 12. 9. 1918 koncipient pražského policejního ředitelství JUDr. Egon M. Prorok ze Smíchova, jenž umírá na zápal plic v důsledku chřipky ve věku 25 let.“

Celý článek si můžete přečíst zde:

 

U knihovny s Petrem Bílkem číslo 8 ze dne 12.3.2018

Harald Salfellner: Španělská chřipka. Příběh pandemie z roku 1918 (Vitalis 2018/ překlad Pavel Cink)

Rakouský lékař žijící od roku 1989 v Praze doprovodil svůj text velkým množstvím dobových obrazových materiálů a připomněl jeden z výrazných odstínů doby na konci první světové války a po ní, který je zejména v našich podmínkách překrytý optimistickými vizemi spojenými se vznikem Československa. Miliony lidí umírajících na celém světě bezmocně na nemoc neznámého původu jako bychom se pokoušeli vytěsnit z dějin. Autor uvádí příklady z kazuistiky chřipky a jeho odbornost garantuje spolehlivost lékařských anamnéz, jež se stávají cenným dokumentem. Chlad statistik prolamují individuální osudy obyčejných lidí i čelných politiků své doby či geniálních umělců. Jsme si jistí, že recidiva není možná?

Petr Bílek

 

Recenze zákazníků z portálu Amazon v únoru 2018 (překlad do češtiny)

Jaksepatří vydařená kniha

Autor Harald Salfellner je lékař a čtenář si toho v jeho knize o španělské chřipce, oné pandemii, jež mezi léty 1918 a 1920 ve třech velkých vlnách běsnila po celém světě a vyžádala si až 100 milionů mrtvých, povšimne.

Před sto lety, když se 1. světová válka chýlila ke konci, začne se šířit smrtící epidemie – záhadná pandemie španělské chřipky. Armáda mrtvých narůstá každým dnem, o desítky let později budou epidemiologové mluvit o 20 až 50, mnozí dokonce až o 100 milionech obětí chřipky v celosvětovém měřítku. Počet vyhaslých lidských životů výrazně překročí krvavou daň obětí světové války let 1914–18. Právě včas ke 100. výročí epidemie předkládá lékař a historik medicíny Harald Salfellner po mnohaletém bádání na pražské Karlově univerzitě bohatě ilustrovanou publikaci, která přibližuje tuto pandemii v jejích globálních souvislostech a dopadech. Ve 30 kapitolách líčí autor nejasný původ pandemie, průběh jednotlivých vln, zoufalý boj lékařů proti umírání a další četné skryté detaily a nová epidemiologická fakta.

Z bohatství použitých pramenů je patrný lidský rozměr epidemie, trýznivé umírání mladých civilistů a vojáků, chropot matek zmírajících s kojenci v náručí. Mezi miliony obětí je také rakouský malíř Egon Schiele, francouzská tanečnice Gaby Deslysová, hvězda němého ruského filmu Věra Cholodnaja a Frederick Trump – dědeček dnešního prezidenta Spojených států. Při výkonu svého povolání podlehnou smrtícímu viru tisíce lékařů a zdravotních sester.

Ten, kdo se zajímá o dějiny lékařství, nebude už chtít tuto knihu odložit Svazek, vyzdobený více než 250 vyobrazeními, je nejenom první obsáhlou kronikou španělské chřipky vůbec, nýbrž i fascinující cestou v čase na osudová místa, ve kterých se tato největší zdravotní katastrofa v dějinách lidstva odehrála.

Autor provedl rozsáhlé, časově velmi náročné rešerše a opírá svá tvrzení o množství citátů a obrazového materiálu. Medicínská fakta přitom vysvětluje bez oné jisté povýšenosti, jež bývá u odborníků často průvodním jevem jejich znalostí. Vysvětluje, analyzuje, uvádí příklady.

Lékař Salfellner se zmiňuje i o bezmoci lékařů. Nikdo neví, odkud smrtící pandemie ve skutečnosti pochází. Španělsko to totiž není. Ten či onen přesný pozorovatel postřehne souvislost se shromážděními lidí, s těsnou symbiózou po linii ptáci – prasata – lidé. Způsobují a šíří nemoc domácí zvířata? Vznikají těžko stravitelné fámy. Jedna z nich říká, že „vojákům chybí pohlavní styk s ženami, tak prý dochází k hromadění patogenních látek“. (str. 58).
Neexistuje žádný účinný lék. Jak také, vždyť původci choroby nejsou známi, jen bakterie, které jsou mnohonásobně větší než viry. To přirozeně otevře prostor všemožným zázračným léčitelům, mastičkářům a šarlatánům. Když se zjistí, že nemocní se syfilidou tuto nemoc nedostávají nebo jen v mírné formě, začnou lidé užívat preparáty obsahující rtuť a otráví se jimi. Veselou renesanci slaví „staré, dobré“ pouštění žilou.

Leccos se dovídáme o osudech jednotlivců a významu této pandemie, jež nezabíjela staré nebo mladé lidi, nýbrž, a především, muže a ženy mezi dvaceti a čtyřiceti. Naznačeno je i, co znamená tento výpadek celé jedné generace, jež nemohla ani založit rodinu, ani realizovat svůj příspěvek k ekonomice své země.

Na mě osobně udělala dojem akribie, s níž Salfellner prohledal archivy po přesvědčivých fotografiích. Vždyť neumírají jen bezejmenné masy, nýbrž i známí herci, básníci jako Edmond Rostand nebo malíř Egon Schiele. Rovněž Woodrow Wilson onemocní španělskou chřipkou během mírových jednání k výsledkům první světové války. Tak existuje odvážná (?) hypotéza, že jsa oslaben nemocí, nedokázal prosadit své umírněné podmínky pro uzavření míru s Ústředními mocnostmi proti francouzskému premiérovi Clemenceauovi.

Facit: Ve všem všudy vydařené dílo, vyznamenávající se pečlivými rešeršemi. Za to dávám bezpodmínečné doporučení přečíst si ji a 5 hvězdiček.

Bellis-Perennis dne 13. února 2018

 

Působivá obrazová a textová biografie jedné zapomenuté epidemie

Harald Salfellner čerpá ve své dokumentaci španělské chřipky z nepřeberného množství pramenů: Jako historik lékařství vytváří čtenáři před očima příběh jedné pandemie obrovského rozsahu podložený ověřenými fakty.

To, že se tu odborníkovi podařilo zpracovat komplexní materii i pro laika názorně a na literárně vysoké úrovni, je velmi záslužný počin. Znovu a znovu akcentované a osvětlované individuální osudy jakož i mnoho lehkou rukou umně vložených kulturních a časově historických odkazů vede k tomu, že se jeho kniha čte jako román o pandemii.

Možná ještě větší zásluhou však je množství shromážděných obrazových dokumentů, připojených k textu vkusnou grafickou úpravou. I historicky vzdělaného čtenáře majícího zkušenosti s archivy může takový obrazový materiál přivést k úžasu a již jeho samotné nashromáždění a cílený výběr by (býval) byl dostatečným důvodem pro jeho vydání formou obrazové biografie.

Ve všem všudy vydařené dílo, které se pečlivými rešeršemi potěšitelně odlišuje od mnoha prací činících si nárok na žurnalistickou kvalitu.

Herr Cech (Pan Cech) dne 10. února 2018

 

Fascinující kniha

Zhltnula jsem tuto knihu naráz, jako nějaký román. Navíc žádná stránka bez obrázků, už jen samotné listovaní je poutavé a vzrušující. Mnoho informací, které nelze například ve Wikipedii vůbec najít, se vztahuje i k Německu, Rakousku a Švýcarsku. Velmi zajímavé pro mne byly popisy klinických případů nemoci z časů chřipky a kapitola "O výzbroji lékařů". Ta velmi hezky vysvětluje, jaké možnosti léčení chřipky tehdejší lékaři měli a které léky již tenkrát existovaly. Nic takového jsem v žádné jiné knize o španělské chřipce dosud nečetla. Nevěděla jsem, že dějiny lékařství mohou být tak poutavé a napínavé.

Sabine dne 14. února 2018

 

Instinkt, 2018 

Tanec s démony chřipky

Za první světovou válkou se rozlézal stín ještě děsivější. Španělská chřipka. V letech 1918–1920 kosila nemocné v květu života: teenagery, vojáky, jimž se vyhnula kulka, novomanžele, matky s kojenci… Zahubila sto milionů lidí, šestkrát více než válka. Od posledního kola tance smrti letos uplyne sto let.

Poslední rok první světové války, rok 1918, byl nejkrvavější. Krev neprýštila pouze z válečných zranění, na pitevních stolech neležely jen amputované končetiny. Stále častěji na nich patologové odkrývali plíce obětí takzvané španělské chřipky. Byla v nich krev z porušených kapilár, pěna, hlen, hnis.

Ti lidé ještě nedlouho předtím lapali po dechu, dávili se a sténali, že se topí, že se topí uvnitř… Při edému vyvolaném chřipkovým zápalem plic pacienti skutečně doslova tonuli. Pitvou vyšlo najevo, že jejich plíce zaplavovala zpěněná krev.

Pandemie zasáhla zeměkouli. Indie oplakávala 14 milionů mrtvých, Evropa 2,5 milionu, Spojené státy tři čtvrtě milionu… Jen několik ostrovů přežilo beze ztrát, například Nová Guinea, Východní Samoa nebo Svatá Helena. Šokující bylo, že neumírali především děti a senioři, graf rozložení mortality podle věku neměl tvar „U“. Bral na sebe kontury písmene „W“, přičemž prostřední hrot odrážel úmrtí nemocných v květu života, jak se říkávalo, mezi 15 a 40 roky. Chřipka kosila teenagery, vojáky, kteří se šťastně vrátili z fronty, novomanželské páry, matky s kojenci u prsu… Byly to rodinné tragédie. Do rakví kromě toho putovali lidé fyzicky zdatní, slabí paradoxně přežívali.

Pozdější výzkumy ukázaly, že zabíjela „bouře imunitního systému“. Šlo o mimořádně silný podnět a tělo se mu bránilo až příliš masivně. Nemocnému klesl krevní tlak, teplota vyletěla nad 41 °C, došlo k poškození cév a krvácení do prakticky kteréhokoli orgánu. Krátce řečeno, čím měl pacient kvalitnější imunitu, tím dramatičtější byla její zkázonosná odpověď.

Zlo padající s rosou

Češi ji nazývali „španělka“. Poprvé udeřila zřejmě v Číně, kde ji diplomaté už v roce 1917 popisovali jako plicní mor, jenže morovou bakterii Pasteurellu pestis nebylo možné u zemřelých prokázat. Lodě rozvážející 140 tisíc smluvních čínských dělníků z britsko-východočínského přístavu Weihaiwei pak rozšířily chorobu do celého světa. Válečná cenzura počátek epidemie zamlžila, noviny v neutrálním Španělsku však mohly referovat bez zábran. Označení „španělská nemoc“ se proto rychle ujalo.

Jedinou ochranu představovala dezinfekce a hygiena včetně obličejových masek. Léky neexistovaly, penicilin se uplatnil až na sklonku druhé světové války. Také původce pandemie zobrazila věda až po desítkách let – vyvolával ji virus přenesený z ptáků, stejně jako současnou chřipku ptačí. (Tu způsoboval podtyp viru H5N1, zatímco zmíněnou metlu kmen H1N1.) Vývoj brzdila chybná premisa; od roku 1892 se totiž věřilo, že zlomocné agens skrývá bakterie, kterou objevil poznaňský lékař Richard Pfeiffer. Jenže ouha, epidemiologové nedokázali Pfeifferův bacil u řady pacientů trpících chřipkou prokázat. Platilo to i naopak, pokusná zvířata naočkovaná bacilem neonemocněla. Čas ukázal, že to byl omyl. Slepá ulička vědy.

Mýtů se vyrojilo více než dost. Vrchní inspektor sanitní služby USA přijal zprávu, podle níž německé ponorky vysadily u amerických břehů infikované ryby. Jiní konspirátoři přísahali, že firma Bayer kontaminovala tabletky aspirinu. Prostí vojíni v zákopech si vyprávěli, že zlo padá na spící s rosou, že chřipku vyvolávají bojové plyny, rozkládající se mrtvoly, ba dokonce patogenní látky vytvořené absencí ženského elementu.

Válka pandemii mediálně přebíjela. Fotka reka padajícího v líté řeži je poutavější než nebožtíka na smrtelné posteli. Faktem však zůstává, že virus H1N1 zahubil mezi roky 1918–1920 více lidí než zbraně. Válka připravila o život asi 16 milionů vojáků a civilistů, zatímco španělská chřipka až 100 milionů.

Poslední hodiny života

Lehčí průběh choroby odpovídal klinickému obrazu naší známé chřipky. Postižený se náhle cítil bídně, bolela ho hlava, svaly a klouby. Záhy se dostavila vysoká horečka a často zánět sliznic dýchacích cest s dráždivým kašlem a suchou rýmou. Horečka po dvou až třech dnech obvykle poklesla, ale symptomy nemoci přetrvávaly často celý týden. Tak vypadá současná chřipka, na kterou zabírá například paracetamol snižující horečku, čaj s citronem a medem a bylinné preparáty.

Španělská varianta ovšem po opuštění lůžka většinou recidivovala. Pokud její návrat provázela pneumonie, zápal plic, pacient měl před sebou už jen dny, někdy pouze hodiny života. Vykašlával zpěněné hleny indikující plicní otok, v případě výše uvedeného hemoragického edému plic dokonce krev. Při současném zánětu pohrudnice (blány, jíž je vystlána hrudní dutina) si stěžoval na bolesti při dýchání, stupňující se k nesnesitelnosti. V polovině takových případů došlo k vnitřním výronům hnisu s fatálními následky. Řada nemocných nicméně skonala na akutní sepsi (selhávání nejrůznějších orgánů, lidově otravu krve) ještě dříve, než se klasický obraz zápalu plic rozvinul. Jejich sliznice a rty nabyly fialového zabarvení, pulz se zrychloval a slábl, krevní tlak klesal.

Nešťastníci trpící trýznivou dušností měli zjitřené vědomí, pozorovali pokusy lékařů o záchranu a s hrůzou si uvědomovali, že nastává konec. Přivodila ho srdeční zástava. Necelá polovina pacientů úder španělské chřipky přežila, ani tu však nečekaly růžové vyhlídky. Zatímco zánětlivý proces na jednom místě plic slábl, jinde se mohla rodit další ohniska nákazy.

Tři lékařské zprávy

Pětatřicetiletá služka onemocněla 12. října 1918. Pociťovala mrazení a malátnost, během prvního týdne nemoci krvácela z nosu. Sužovaly ji silné bolesti hlavy a kašel, ale bez hlenů. Až 19. října vykašlala krvavý výmětek a přepadl ji pocit stísněnosti. Při poslechu zjištěn útlum dýchání nad oběma spodními plicními laloky a šelest na celé pravé straně plic. Teplota dosahovala 40 °C, sputum (hlen) se jevilo krvavé, pneumonické. Výmětek obsahoval hnis a jeho množství stoupalo, pacientka hlasitě sténala. Dne 24. října teplota klesla na 37 °C, pulz zeslábl a frekvence dosáhla 128 tepů za minutu. Následně 25. října, tedy třináctý den nemoci, nastala smrt v důsledku srdeční slabosti. Klinická diagnóza: chřipková pneumonie, hnisavá bronchitis haemorrhagica (krvácivý zánět průdušek).

Čtrnáctiletou dívku přepadl 12. října 1918 záchvat zimnice. Cítila bolest hlavy, očí, v krku a na prsou, trápil ji silný kašel a krvácela z nosu. Stěžovala si, že hůře slyší na pravé ucho. Při nástupu na kliniku 17. října zrychleně dýchala, sténala, zmateně opouštěla lůžko, ale na dotazy odpovídala správně. Její kůže se zbarvila cyanoticky, jazyk a rty měla suché, nosní otvory poskvrnil krvavý sekret. V levém spodním a horním laloku plic se rozvinul útlum, objevilo se šelestivé chrastění. Pulz 140, teplota 40 °C. Již 19. října byla pacientka moribundní (umírala), k exitu došlo den poté.

Lehce nemocný čtyřiadvacetiletý muž ležící v lazaretu onemocněl 24. června 1918 náhlým zvýšením teploty a kašlem, nad pravou plicí shledány vlhké chrastivé zvuky. Dne 1. července došlo k cyanóze, tremoru (třesu) údů a útlumu dýchání nadpravou plicí. Kašel byl bez výmětku. Dne 3. července se objevil otok plic. Registrovali jsme gallop (patologická srdeční frekvence, tzv. cvalový rytmus). V témž dni nastal exitus.

Zubatá na vývoz

Evropané vnímali „španělku“ jako relativně neškodnou ještě na sklonku léta 1918, ale stovky zaoceánských lodí ji už rozvážely do celého světa. Podle palubních deníků některých z nich lze šíření nákazy doslova vystopovat. Například australský parník Mantua zvedl kotvy 1. srpna 1918 v Plymouthu, cílovým přístavem byl africký Freetown, metropole Sierry Leone. Na chřipkový zápal plic cestou zemřely desítky námořníků. Ve Freetownu naložili černí přístavní dělníci loď uhlím, nakazili se chřipkovými viry, roznesli je do vnitrozemí a podél pobřeží do Jižní Afriky. Stát Sierra Leone ztratil během několika příštích týdnů tři procenta obyvatel.

Mezitím se v přístavu na cestě z Nového Zélandu do Evropy zastavil britský parník Chepstow Castle určený pro přepravu vojsk. Z 1150 mužů na palubě jich 900 onemocnělo. Koncem srpna, tedy měsíc po prvním kontaktu s virem, bylo ve Freetownu práce neschopno 500 z 600 dělníků sierraleonské uhelné společnosti. Poté zakotvil ve Freetownu novozélandský armádní transportér s více než tisícem vojáků a stočlennou posádkou. Když dorazil 10. září do přístavu Devonport v Tasmánii, bylo 68 mužů mrtvých a dalších devět dokonalo poté.

Na druhém konci světa plul tou dobou americký parník Leviathan z Francie do New Yorku. Mezi námořníky řádil původce chřipky a kapitán pohřbil několik z nich na širém moři. Loď se u amerických břehů dlouho nezdržela. Už 29. září zvedla kotvy a vyrazila s 9 tisíci vojáků na zpáteční cestu do Francie. Proměnila se v plující lazaret se sty a brzy i tisíci těžce nemocných. Na 80 jich skončilo po pohřebním rituálu v moři a po přistání v Brestu 8. října bojovaly se smrtí další dva tisíce mužů. Rovněž na podzim 1918 plul z Ameriky do Southamptonu Olympic, sesterská loď potopeného Titaniku. Z 5194 vojáků na palubě překročil počet chorých během jediného týdne tisícovku, tři sta mužů skonalo. V tak tristních účtech lze pokračovat.

Vermut proti chřipce

Metla běsnila bez zábran. Lékaři se shodovali na jediné možné ochraně, úzkostlivé hygieně. V divadlech, biografech a restauracích se muselo větrat. Do stravovacích zařízení si měli hosté nosit vlastní příbory a sklenice. V tramvajích se doporučovalo nemluvit nebo jimi raději vůbec nejezdit. Deníky kritizovaly podání ruky; pozdrav prý je třeba omezit na lehký úklon hlavou. Varuje se před půjčováním novin a knih z veřejných knihoven, hotovou tikající bombou jsou papírové peníze. Zakladatel českého interního lékařství Josef Thomayer napsal, že každá ohmataná dvoukorunová bankovka prošla tisíci rukou a jistě ji drželi i nemocní: „A tento zašpiněný papírek položí naše hospodyně (i inteligentní) docela klidně na kuchyňský stůl neb kredenc, kam za chvíli přijde chléb a tak dál. Papírový peníz jest zdraví nebezpečná věc, která do kuchyně přichází. Proto na tyto peníze budiž zvláštní přihrádka a po vzetí peněz do rukou si vždy, hospodyně, umyj ruce mýdlem.“

Roušky se ve střední Evropě používaly výjimečně, ve Francii a Švýcarsku častěji (v nemocnici Val-de-Grâce v Paříži i přes oči kvůli možnosti nákazy skrze slzovody), zato američtí hygienici vynucovali jejich používání pod pohrůžkou trestů. Existuje fotografie, na níž zarouškovaný průvodčí v Seattlu brání muži bez masky, aby nastoupil do tramvaje.

Léky proti pandemii chybějí, o to častěji se však přísahá na preparáty dezinfekční. Jakýsi krčař nechává pacienty šňupat práškovou kyselinu boritou, jiný doporučuje vtírat do nosu salicylovou mast či inhalovat eukalyptový olej, kreolín nebo kafr. Velké popularitě se těší alkoholické nápoje, především rum, grog a koňak. V Anglii je od prosince 1918 whisky na recept a pražský velkoobchod s vínem Černý zasílá při odběru nejméně šedesáti litrů vermut proti chřipce v sudech až domů.

Dobová rodinná tragédie

„Dobrý večer, já jsem ta nová chřipka!“ volá obrovská figura průhledného džina. V ruce drží kladivo, jež dopadá na hlavu brýlatého úředníčka. Kreslený vtip z roku 1918 nese titulek Hepčí! a ilustruje příchod druhé vlny španělské chřipky, té s nejvyšší úmrtností. První proběhla v létě 1918 a byla mírná. Druhá na podzim 1918 dopadla na planetu skutečně jako kladivo a tento symbol ilustroval i její první příznaky. Šlo o náhlé bolesti hlavy nikoli nepodobné poúrazovému otřesu mozku.

Český tisk servíroval první sériová úmrtí. Ve své vile v Třebíči onemocněli výrobce obuvi a velkododavatel c. a k. armády Hans Budischowsky a jeho žena. Dne 25. září 1918 oba chorobě podlehli. Pár dní po nich vydechla naposledy jejich kuchařka a poté i vychovatelka továrníkových dětí. V téže době oplakával Kaznějov na Plzeňsku smrt čtrnáctileté dcery místního milionáře Hellera. V samotné Plzni doprovázel 27. září smuteční průvod osmadvacetiletého barytonistu Čeňka Klause, další oběť „španělky“. Klaus byl člen operního souboru Městského divadla. Když pohřební vůz míjel divadelní budovu, z rampy zněla Klausova mistrovská árie z Dvořákova Jakobína.

V druhé polovině října 1918 mortalita související s chřipkou v Rakousku--Uhersku prudce vzrostla (v Praze až na čtyřnásobek). Z Vídně poslal malíř Egon Schiele matce do Českého Krumlova zoufalý dopis o agonii své ženy: „Včera to bylo osm dní, co Edith onemocněla španělskou chřipkou, a k tomu dostala zápal plic. Také je v šestém měsíci těhotenství. Nemoc je mimořádně těžká a životu nebezpečná; připravuji se na nejhorší, protože ji trápí neustálé dýchací potíže.“ Už 28. října 1918 paní Edith na chřipku zemřela a s ní přišlo o život i dítě. Tři dny nato skolila nákaza také osmadvacetiletého malíře, génia na počátku kariéry. Dobová rodinná tragédie…

Polibek pro Růženku

Druhá pandemická vlna se naposledy vzepjala v listopadu a prosinci 1918. Opět rdousila hrdla slavných i pomazaných. Přesně 9. listopadu jí v Paříži podlehl básník Guillaume Apollinaire, 27. listopadu ve vojenské nemocnici v Praze dělostřelecký důstojník a malíř Bohumil Kubišta a 10. prosince na zámku Wallsee v Dolních Rakousích císařův vnuk František Karel Rakousko-Toskánský. To jsou jen tři příklady z mnoha. Nemoc ovšem zabíjela i na místech naprosto pustých. Koncem listopadu se zúčastnilo 80 Eskymáků z misie Teller mše na Sewardově poloostrově na Aljašce a 72 z nich záhy po bohoslužbě zemřelo.

Třetí vlna roku 1919 zdecimovala obyvatelstvo až dosud nezamořených ostrovů. Poštovní parník roznesl virus po Madagaskaru, běsi zachvátili také Island. V jednom jediném dni zesnulo jen v Reykjavíku 600 osob. Veškerý personál lékáren onemocněl a pár zbylých truhlářů stloukajících rakve pracovalo na výrobě alespoň nouzových beden čtyřiadvacet hodin denně.

Když hrobníci masu mrtvých pohřbili, zavládl klamný klid, ale v roce 1920 se kola příslovečného danse macabre, tance smrti, roztočila naposled. Opět padala velká jména; odešli zakladatelé americké automobilky John Francis Dodge s bratrem, pařížská revuální hvězda Gaby Deslys, český malíř Jan Autengruber… Všechna ovšem blednou vedle Rosalie Lombardo, která skonala v Palermu na Mikuláše roku 1920. Nebyly jí ani dva roky. Spočívá v kapli sv. Rosalie v tamní kapucínské hrobce. Rodina ji nechala nabalzamovat. Až zadují trouby nebeské burcující k poslednímu soudu, Růženka vstane k novým hrám. To ona je symbolem konce téměř tři roky trvajících hrůz.

Tomáš Čechtický

 

Jihlavský deník, 27. 3. 2018 

Knížka ke 100. výročí španělské chřipky

Co mají společného dědeček amerického prezidenta Donalda Trumpa, rakouský malíř Egon Schiele a český výtvarník Bohumil Kubišta? Všichni tři se stali obětí španělské chřipky, která po sobě zanechala několik desítek milionů mrtvých.

Právě před sto lety, kdy se chýlí ke konci útrapy 1. světové války, šíří se po všech kontinentech jiná než válečná epidemie – pandemie španělské chřipky. Její důsledky jsou katastrofální. Zemřelo při ní něco mezi 20 až 50 miliony lidí, některé prameny uvádějí až 100 milionů.

V nakladatelství Vitalis vyšla v roce 100. výročí kniha Španělská chřipka rakouského historika lékařství Haralda Salfellnera. Ve třiceti kapitolách můžeme sledovat krok za krokem vše, co se španělské chřipky týká. Autor popisuje nejasný původ nemoci, průběh jednotlivých vln i klinický obraz obávaných zápalů plic, proti nimž jsou lékaři v té době prakticky bezmocní.

Jak vůbec mohlo dojít k takovéto globální katastrofě? Autor knihy v rozhovoru pro noviny Badische Zeitung říká: „Došlo k tomu pravděpodobně v důsledku souhry několika faktorů. V roce 1918 se patrně aviárním, tedy od ptáků pocházejícím virům chřipky podařilo proniknout do lidské linie, přičemž „nádobou, v níž k takovému smísení došlo“, byla podle všeho prasata. Původce choroby byl již sám o sobě velice virulentní, a cestu navíc připravoval i bakteriím. Tak docházelo k často smrtelným zápalům plic, způsobovaným například streptokoky. Ať již pocházel smrtelný virus chřipky odkudkoli, představovaly virové kmeny, jež tehdy vznikly, něco zcela nového, a imunologický systém lidí byl tomuto typu viru vydán na milost - neskýtal proti tomuto typu viru vůbec žádnou ochranu.“

Pandemie zasáhla celý svět. Název španělská chřipka je však Španělsku přisuzován neprávem. Zatímco v zemích střední Evropy, které válčí, vše bedlivě sleduje cenzura, ve Španělsku mohou reportéři psát bez zábran. Proto se brzy ujme označení chřipky jako „španělská“.

Z Evropy se loděmi chřipka rozšíří do celého světa. Nepomůže ani povinné nošení masek (roušek), nebo zavřená kina a divadla.

Jen na území českých zemí počet úmrtí na chřipku v letech 1918–1920 dosáhl 44.000 až 75.000 civilistů, což je více, než se dříve předpokládalo. Smrt si nevybírá. Postihuje chudé i bohaté.

Na Vysočině zemře, mimo jiné, i výrobce obuvi a velkododavatel c. a k. armády Hans Budischowsky z Třebíče i se svou chotí. Nebo malíř z Pacova Jan Autengruber.

Kniha rakouského lékaře, který žije od roku 1989 v Praze, je bohatě ilustrovaná mnohdy unikátními snímky. Dává nám tak nahlédnout do původu a příčin pandemie chřipky, i marného boj proti ní, který vedou zdravotníci z celého světa.

Doslova před pár lety (2005) se podařilo zrekonstruovat RNA všech osmi genů pandemického viru. To když na Aljašce badatelé získali zmrzlé vzorky tkání zemřelých před 100 lety.

Ani po stu letech, kdy věda neuvěřitelně pokročila, nejsou však všechny záhady kolem španělské chřipky vyřešeny. Jak autor píše, dodnes není jasné, proč virus zabíjel především silné mladé lidi a staré ušetřil.

Petr Klukan

 

HISTORY revue, květen 2018 

První světová válka se chýlí ke svému konci. Zdá se, že si lidstvo bude moci na chvilku oddechnout. Pak ale svět zachvátí epidemie chřipky. S odstupem let se odborníci shodují, že si v letech 1918–1920 tzv. španělská chřipka vyžádala 50 000 000–100 000 000 lidských životů. Byla tedy ničivější než samotná válka. Nová kniha, připomínající 100. výročí od vypuknutí smrtící choroby, zkoumá její nejasný původ, průběh jednotlivých vln a líčí osudy slavných, kteří jí padli za oběť.

Tip HISTORY revue: Knihu jistě ocení nejen hypochondři:-) Díky bohatému obrazovému doprovodu skutečně zasáhne člověka do srdce…

 

Naše Praha 5, 2018

 

Tajemství české minulosti 71, 2018

 

Euro, září 2018